neděle 20. července 2014

Recenze: Příběh jednoho manželství, Andrew Sean Greer



Andrew Sean Greer
Příběh jednoho manželství
Víkend
270 stran

Myslíme si, že ty, které milujeme, známe. Touto větou příběh začíná, nese se celou knihou a neustále nám dokazuje, že v tomhle případě to je pravda. Když jsem se tuhle myšlenku snažil aplikovat na můj život, přišlo mi to až děsivé. Vážně známe ty, které milujeme, a se kterými jsme strávili tolik času? Co když si to jen namlouváme?

Pearlie Cooková je mladá žena v domácnosti, píše se rok 1953, a společně se synem a manželem se zabydlují v nově vybudované čtvrti na okraji San Franciska. Všechno se zdá být dokonalé, ovšem jen do doby, než se jí u dveří objeví cizinec Buzz, který tvrdí, že je dávný přítel jejího manžela Rollanda. Byli spolu ve válce, která i po skoro deseti letech v lidech stále rezonuje. Pearlie ho pozve dál, a když se doma objevuje Holland, nastává radostné shledání. Od té chvíle je u nich Buzz neustále. Všichni tři (vlastně čtyři, když započítáme i syna) spolu tráví čas, a vše se opět zdá být naprosto dokonalé. Ale pak, když je Holland mimo město, se v noci v kuchyni zjevuje Buzz, který musí Pearlie něco důležitého říct…
Paráda, říkal jsem si, teď si spolu začnou, a pak to budou před celým světem tajit.
Omyl.
Buzz přizná Pearlie, že on a Holland jsou bývalí milenci. Taktně ji přitom oznámí, že se chystá odcestovat a svou starou lásku si chce vzít sebou, samozřejmě výměnou za nemalý finanční obnos. A aby toho nebylo málo, v závěru první části se dozvídáme, že
Pearlie Cooková a její rodina jsou černoši. A jsme tam, kde jsme začali: v Americe 50. let, kdy homosexualita byla stále tabu, černoši neměli stejná práva jako bílí, a všechno šikmooké bylo okamžitě označováno nálepkou Nepřítel číslo jedna.

Bezútěšná situace, do které se chudák Pearlie dostala, je jistě nezáviděníhodná. Přesto nikoho neodsuzuje, nikoho neobviňuje a místo toho se snaží najít způsob, jak to celé přežít. Být manželkou černošského homosexuála ji totiž může degradovat
do ještě nižších společenských vrstev, než už je.
Pearlie tedy tápe a snaží se přijít na to, co by po ni a jejího syna bylo nejlepší. Jak dosáhnout toho, aby byli všichni šťastní? A co chce vlastně ona? Muže, který nedokáže opětovat její lásku, nebo finanční zajištění, kdy by se synem konečně nemuseli žít ve stínu předsudků?

Tím, že hlavní hrdinka je černoška, mě kniha rozhodně překvapila. Přiznávám, že když otevřu knihu, tak nějak automaticky očekávám, že hlavní postava bude běloch, Evropan, popřípadě nějaký ten Američan nebo Švéd. Knih, kde by byla hlavní postava barevná, jsem moc nečetl, i když jich pár v knihovně mám.

Kniha se mi líbila, i když je vlastně skoro celá o vzpomínání a přemítání nad tím, co je důležité, a co je správné. Tyhle filozofické knihy nemám zrovna v lásce, u téhle mi to ale zase tak moc nevadilo. Příběh jsem si užil, a vůbec jsem netušil, jak se Pearlie nakonec rozhodne. Závěr knihy tak byl (pro mě) nečekaný, a o to víc překvapivý.


85%

Žádné komentáře:

Okomentovat