pátek 30. prosince 2016

Armada


Ernest Cline
352 stran
Knižní Klub; 2016



Po naprosto fenomenálním úspěchu autorovy první knihy Ready Player One jsem se českého vydání Armady nemohl dočkat. Jenže sotva jsem se do knihy začetl, zjistil jsem, že tohle už není pro mě…

Děj se tentokrát odehrává v přítomnosti a hlavní postavou je puberťák Zack, který tráví všechen svůj volný čas hraním videoher. Ve své nejoblíbenější (Armadě), čelí spolu s ostatními hráči z celého světa invazi mimozemských nepřátel, kteří se rozhodli zničit Zemi. A pak přijde ten den, kdy se Zackovi splní nejtajnější sny: před školou mu přistane raketoplán, kde je mu řečeno, že Armada je skutečná, že mimozemšťané jsou reálná hrozba, a že se zřejmě blíží konec naší civilizace. A jedinou nadějí na záchranu jsou právě špičkoví hráči Armady.

Cline si přizpůsobil jednotlivé prvky popkultury (film, hudba, knihy a seriály…) tak, aby to skutečně vypadalo,  že lidstvo je celou dobu nevědomky připravováno na kontakt s mimozemšťany. To je bohužel asi tak jediné, co na této knize můžu ocenit. Ano, svět Armady je skvěle promyšlený, ale v tomhle případě je to spíš na škodu – vždyť koho zajímá, jak fungují laserové děla na sluneční pohon?

Děj má sice spád a nikde se moc dlouho zbytečně nezdržuje, ale styl, jakým je kniha psaná (hlavně v nic neříkajících dialozích složených z hlášek, ze kterých se stejně nic nedozvíme), mě spíš odrazovala. Navíc mi hned ze začátku bylo jasné, jak to s tím Zackovým otcem doopravdy je (doporučil bych fintu Rowlingové, kdy se pravda řekne jednou a ještě tak šikovně všem na očích, že si toho nikdo nevšimne). Postavy mi byly vyloženě nesympatické a těžko uvěřitelné…

Přijde mi, že Armada, na rozdíl od RPO, je napsána pro úzký okruh čtenářů, kteří se vyžívají ve všech těch sci-fi věcech a po večerech tajně sní, že i oni by jednou mohli spasit svět. Já bohužel mezi tyto nadšence nepatřím, a díky téhle knize jsem zjistil, že tenhle druh sci-fi není pro mě.

Armadu jsem tudíž nedočetl ani do poloviny, kniha mě vůbec nechytla a osud planety Země a hlavních postav mi byl celou dobu ukradený. Z toho důvodu dnes vynechám závěrečné hodnocení...

Na konec bych chtěl poděkovat KK za poskytnutí recenzního výtisku.

sobota 17. prosince 2016

Moudré z nebe



Richard Skolek
Backtstage Books; 2015
97 stran

Richard nastupuje do první třídy, a protože je obtloustlý (ale chytrý), rodiče ho přihlásí do třídy sportovní a tak nějak doufají, že shodí nějaké to kilo, což by prospělo nejen jeho vzhledu, ale i zdraví. Jenže sport mu nevoní, klavír ani tančení mu nejde a s holkama ve třídě je to úplná katastrofa. Nicméně Richard se nevzdává a statečně čelí svému osudu.

Děj se odehrává na začátku devadesátých let a autor do něj umně zakomponoval různé odkazy na tehdejší věci, co zrovna frčely (Dallas, Beverly Hills, Pobřežní hlídka a pak taky Melose Place a Želvy Ninja!). Dá se říct, že Moudré z nebe je vlastně soubor mini povídek, kdy nám Richard vypráví vtipné příběhy ze svého života, své dojmy a postřehy, které se nám dospělým zdají být běžné a nudné, nicméně v dětských očích mají úplně jiný význam a smysl. Kniha nemá začátek ani konec a vlastně ani žádný hlubší děj, proto je výborná třeba na cestu do práce, do čekárny a nebo když zrovna nemáte co dělat a chcete se jednoduše pobavit.

Jak už jsem psal, příběh je vyprávěn z pohledu dítěte, což je osvěžující. Děti řeší úplně jiné věci, které pro ně představují středobod vesmíru, zatímco pro dospělé jsou to často prkotiny, nad kterými mávnou rukou. Kniha mi tak připomněla mé vlastní dětství, období sladké nevědomosti, šarvátky, kamarády a zážitky, kdy jsem se bál rodičům přiznat, že jsem ve škole opět zlomil pravítko.

Moudré z nebe má proto dlouhé věty, ze kterých jsem měl na začátku strach, ale člověk si později zvykne a bere to, že přesně tak nějak to má být, i když je pravda, že jsem se mnohdy ztrácel v tom, co chtěl zrovna Richard říct, jelikož občas opravdu plete páté přes deváté.

Takže pokud hledáte nějakou lehkou jednohubku nebo máte rádi knihy, které pobaví, rozhodně doporučuji.

(Kniha nedávno vyšla v novém kabátku u nakladatelství XYZ a musím říct, že i když jsem ji zatím neviděl osobně, moc se mi líbí.)

neděle 13. listopadu 2016

Panský klub

Daniel Kapča
344 stran
Vydáno vlastním nákladem


Tak jako mnozí recenzenti i já dostal možnost podívat se na tuhle tajemnou knížku. Anotace i autorovo varování slibují nevídané: zvrhlý sex, perverznosti všeho druhu, minimum morálky, zkažené lidské existence a klub, kde je všechno možné, a když říkám že vše, myslím tím vážně vše. Natěšený jsem se dal do čtení a byl jsem unešen. Alespoň ze začátku…


V tomhle světě se kvůli zmutovaným genům nerozkládají lidské mrtvoly. Díky tomu se vyvinul nový umělecký (a životní) směr – nekrotismus, který je inspirován mrtvými torzy a smrtí jako takovou. Bohužel se mu autor věnoval jen na začátku knihy a později  ho nijak zvlášť nerozvíjel. Čekal jsem nějaké zvrhlé hrátky i v tomto odvětví, hosti Panského klubu nicméně dávají přednost živému masu, takže z nekrotismu uvidíme jen velmi málo.


Panský klub je brutální, plný sexu a násilí, které není vůbec erotické, ale právě to se mi na knize líbilo nejvíc. Stránky jsem obracel s téměř zvrácenou zvědavostí, co si tam autor přichystal tentokrát. A pak jako by začal psát úplně jiný příběh. O lehkých děvách v bordelu.

S příchodem Lilian do klubu, tedy s jejím únosem, šla brutálnost knihy do pozadí, a místo toho se Daniel začal věnovat víc postavám a samotnému ději. Začínáme více poznávat obyvatele klubu, odhalovat jejich myšlenky a touhy a s tím jde ruku v ruce i láska. Přesněji řečeno trojúhelník, který mi absolutně nesedl. Nesedla by mi ani romance ve dvou, protože už podle anotace by tady nic takového nemělo vůbec být. A ejhle: Lilian ještě nemá dokončený ani výcvik a už řeší, jestli bude s dotyčným A nebo B.

Ze samotného výcviku na společnici si toho moc neodneseme, kromě perverzní scény s Tlustým parchantem, strašákem neposlušných šlapek. Zhruba v těchto místech začala kniha ztrácet mou pozornost… Vím, že není možno děj napěchovat prasárnami od sklepa po půdu, ale vyměnit je za romantickou linku á la Pretty Woman a osnování pomsty? Zkrátka jsem od téhle knihy čekal něco jiného.


Nejoblíbenější postavu mi byl zřejmě Gideon. Autor tolikrát naznačoval, že by si to mohl rozdat s chlapem, a já stále tak nějak doufal, jenže homosexuální sex v knize vůbec není, i když právě ten bych tam očekával… Lilian mi přišla svou povahou hodně nepřesvědčivá, DominikRobertem mi k srdci nepřirostli vůbec.


Na druhou stranu se Panský klub četl skoro sám, a až na občasné kostrbaté dialogy mi text plynul lehce před očima. Nebýt toho zlomu v půlce, měl bych ji přečtenou za den! Na prvotinu je to slušný výkon. Samozřejmě se tam objevilo pár chyb a logických záseků, nicméně nikdo nejsme dokonalí a tohle se dá odpustit. Přeci jen je to, jak sám Daniel píše, hlavně o zábavě a relaxaci. Samozřejmě ze čtení!


Co dodat na závěr? Panský klub rozhodně není pro křehké povahy se slabým žaludkem. Sprosťáren a mučení je tam vážně dost, i když být tam toho trochu víc, vůbec bych se nezlobil. Člověk je vážně tvor věčně nespokojený…

Známka jako ve škole:

3

pondělí 29. srpna 2016

Nedej se

Rainbow Rowell
Yoli 2016
496 stran

I když se YA knihám snažím vyhýbat jako čert kříži, občas se rozhodnu udělat výjimku. Jako třeba u téhle knihy, která je LGBT friendly, a já byl jednoduše zvědavý, jak takové teplé čtení pro mládež vypadá. Zároveň jsem tak nějak doufal, že tu young adult část přežiju…

Příběh začíná příjezdem Simona do školy čar a kouzel. Je to docela obyčejný mladík, dá se říct skoro nešikovný, který má jednoho dne zachránit svět. Jenže svou roli Vyvoleného nezvládá tak dobře jak by si přál. Jeho schopnosti mu tak nějak přerůstají přes hlavu, a to doslova, protože nad svou nadpozemskou mocí nemá téměř žádnou kontrolu.

A pak jsme tak nějak vhozeni do příběhu – Simon začíná osmý ročník a setkává se svými starými přáteli i nepřáteli. Autorka nám pak jen tak během řeči nastíní trochu z toho, co se odehrálo v minulosti, ale jinak nic víc, což na mě působilo, jako kdybych začal číst nějakou sérii od závěrečného dílu… Tak nějak jsem prostě nevěděl, o co přesně jde. Postavy i děj byl prostě dávno rozběhnutý, a já, pokud tuhle knihu chtěl dočíst do konce, prostě musel nějak naskočit do rozjetého vlaku. Naštěstí nám Rainbow později pár věcí dovysvětlila a objasnila.

Ale i tak jsem měl zhruba do 170té strany problém tenhle příběh číst. Přišlo mi to, jako bych četl Harryho Pottera pro trošku odrostlejší děti. Sirotek, který má moc zachránit svět (Harry). Mág (Brumbál), který řídí školu kouzel v Británii (Bradavice). Kouzelníci a nekouzelníci. K tomu hůlky a kecy o čisté krvi a prastarých rodech… Ano, Rowlingová si ukrojila podstatnou část fantasy světa, takže ostatní autoři s ní prostě budou srovnáváni ať už chtějí nebo ne. Nicméně svět Rowellové byl plný okamžiků, kdy jsem si říkal, jestli tohle autorka myslí vážně?

No, ale pak přišel zlom a děj se konečně někam hnul. A začal se rozvíjet jak vztahově, tak i příběhově. Čtenář tak může konečně číst něco, co působí originálně, a co ho skutečně baví. Poznáváme postavy, odhalujeme jejich charakter, nahlížíme do minulosti a poměrů magické společnosti. Celkově se mi druhá půlka knihy líbila o hodně víc a můžu říct, že odhalení skutečné identity záporáků bylo šokující a nečekané!

Co jsem však tak úplně nepochopil (a u YA knížek to zřejmě nepochopím nikdy) je vztah Baze a Simona, na které je prakticky celá kniha postavená. Tihle dva se nemají rádi. Nenávidí se a jeden druhého nemůžou vystát. Baz nenastoupí do školy a Simon se může zbláznit. Místo toho, aby měl radost, že jeho úhlavní nepřítel je konečně pryč, dělá si starosti, kde teď asi je a co dělá. Ano, Baz možná plánuje něco hodně černomagického, ale co má být? Má si užívat svobody a ne na něj myslet ve dne v noci. Ovšem to není všechno. SPOILER Když se Baz konečně ve škole objeví, Simon mu dokonce začne pomáhat! Ruku na srdce, VY byste podali pomocnou ruku někomu, kdo vám dělá sedm let ze života peklo? Já teda rozhodně ne…

Další věcí, která mi šla dost na nervy bylo jméno hlavního záporáka. Pleticha. Jak může někdo s takovým jménem vzbuzovat strach nebo dokonce respekt? Tohle jméno se hodí tak akorát pro nějaké nezbedné školní strašidlo, ale ne pro superpadoucha, který ničí kouzelnický svět… A pak je tady další věc, a to je samotná magie. Kouzla á la dětské říkanky a texty písní mi přišly až skoro infantilní, a hodněkrát jsem se styděl za lidi, kteří je v knize předříkávali. Pardon, ale tohle fakt ne.

Když tedy přehlédnu všechny ty YA prvky, nedokonalosti a další věci, které se mi v Nedej se zrovna moc nelíbily, je to docela dobrá a napínává kniha. Je pravda, že pubertu už mám dávno za sebou, takže nedokážu plně ocenit její přínos pro mladou společnost. Přesto se mi kniha líbila, i když by jistě šla napsat bez všeho toho divadélka kolem.

Závěrem bych chtěl poděkovat nakladatelství Yoli za recenzní výtisk.

Známka jako ve škole
2


čtvrtek 16. června 2016

Knižní diář

Vedete si i vy nějaký diář nebo databázi, kde si píšete věci týkající se knih?


středa 11. května 2016

!!!SOUTĚŽ s HUNGER GAMES!!!



Dneska si zasoutěžíme o odznak reprodozda. Pravidla jsou jednoduchá: nakreslete nějaký obrázek s tématikou Hunger Games, napište báseň nebo povídku, udělejte koláž s nejnovější módou Kapitolu, vytvořte fotku s nádechem hladových her… Nápadům se meze nekladou.

Své výtvory pak pošlete nejpozději do 31.5.2016 na tuto adresu:

Ondrej Jurásek
Petřvald 238
742 60

 
!!!Upozorňuji, že zaslané práce neposílám zpět!!!

Soutěž je pro ČR i SR

Vylosování výherce proběhne nejpozději 10.6.2016 – výherce či výherkyni budu kontaktovat emailem. Na závěr mi nezbývá nic jiného, než vám popřát Happy Hunger Games, and may the odds be ever in your favor!
 

neděle 10. dubna 2016

Kouzelné tenisky mého kamaráda Percyho; Ulf Stark

 
Portál 2015
120 stran
 
 
 Ulf je neoblíbený oplácaný klučina, kterému ze všeho nejvíc nejde tělocvik, a jak už to tak bývá, má sourozence, který ho ve všem předčí. Má sice pár kamarádů, ale i  tam zabírá poslední pozice v oblíbenosti. A pak se do města přistěhuje Percy, který je úžasný a všechno mu jde. Když se tihle dva dají dohromady, Ulf zjistí, že Percyho staré a rozdrbané tenisky jsou kouzelné, to proto mu všechno tak vychází. A Ulf má náhle jasno: ty tenisky musí být za každou cenu jeho!
 
 
 Tahle knížka je skvělá víkendová jednohubka nejen pro děti ale i pro dospělé. Já osobně jsem se tak na pár chvil vrátil do svých bezstarostných dětských let, kdy se řešilo kdo komu dal pusu a ne to, do kdy mám zaplatit nájem. Kluci v knize si prohlíží nahaté ženské, buď v časopisech nebo na živo, dělají vylomeniny a snaží se nějak zabavit – ovšem ne vždy je to bezpečné a jsem docela na vážkách, jestli bych podobné nápady vkládal do dětských knih.
 
 
 Ulf je sice smolař, který se nechává mlátit od svého bratra, ale má milující rodiče a zázemí, což se o Percym říct nedá. Jeho osobnost se pak naplno projeví, když začne po Ulfovi chtít různé věci výměnou za rozpadlé kouzelné tenisky. Nepřiměřeně moc věcí… Ovšem kouzla něco stojí a neprodávají se zadarmo. Nakonec Ulf  vysněné tenisky získá a zažije si svých pět minut slávy, kdy nemá strach z hrazdy ani ze svého bratra. Ovšem kouzelná moc tenisek mu tak trochu zatemní mysl.
 
 
 Kouzelné tenisky mého kamaráda Percyho mají velký font písma úměrný věku čtenáře (10+) a knihu doplňují milé černobílé ilustrace Anety Žabkové. Je psaná nenásilným, lehkým a mnohdy humorným stylem. Konec knihy na mě však zapůsobil tak nějak nemastně neslaně. Čtu a v očekávání další kapitoly otočím stránku, kde už nic není. Ale možná je to záměr autora, jelikož Ulfova dobrodružství mají další pokračování.
 
 
 Na závěr bych chtěl poděkovat nakladatelství Portál za recenzní výtisk.
 
 
 Známka jako ve škole:
 
 
2



pondělí 14. března 2016

Bez šance; Neal Shusterman

Knižní Klub 2016
304 stran

Americký lid opět ukázal svou vynalézavost: zakázal potraty a zabíjení nechtěných dětí – přesněji řečeno do jejich třinácti let. Potom je na rodiči/ poručníkovi/ ústavu, jak bude s životem dítěte dále nakládat. Je nadané, vzorné a má světu co nabídnout? Dobrá, necháme ho do osmnácti být, a pak opět získá právo na život. Dělá problémy, nic mu nejde a jediné, co umí, je ztrpčovat druhým život? Šoupneme ho na rozpojení!

Rozpojení je proces, kdy se tělo dítěte rozebere a uschová pro naléhavé případy. Teoreticky se nejedná o smrt jako takovou, protože části těla jsou stále naživu. Díky součástkám z rozpojení se dá zbavit smrtelných nemocí, ochrnutí, dají se nahrazovat amputované končetiny nebo jen tak vyměnit starou část těla za lepší, větší, mladší... Taková výměna má však i své stinné stránky. Dejme tomu, že ne vždy si rozpojená část uvědomuje, že už nežije svůj starý život. Samotný proces rozpojení je krutý. Číst o něm mi nedělalo zrovna nejlíp, a to se tam přitom neobjevilo nic nechutného nebo drastického. Rozebírání bylo tak bezcitné a chladné. Dokázal jsem se do toho vžít natolik, že jsem si připadal jako by rozpojovali . Tohle bych rozhodně nechtěl zažít na živo.

Connor není typický klaďas – alespoň na začátku. Má své mouchy, které mu neustále ztrpčují život, pere se sám se sebou a snaží se ovládat, i když mu to zrovna dvakrát moc nejde. Když jsem ho poznával, lezl mi díky tomu pěkně na nervy, ale o to víc jsem si ho oblíbil. Byl to totiž skutečný šestnáctiletý kluk a ne nějaký vyfantazírovaný superhrdina. Risa je průměrná holka ze státního domova, která sice umí hrát obstojně na klavír, ale podle vedení už nemá co nabídnout a akorát zabírá místo. A Lev je třináctiletý chlapec, kterému od narození jeho fanatická rodina vtlouká do hlavy, že být desátkem je poctou, požehnáním a darem. Je jeho povinností se nechat dobrovolně rozpojit, protože Bůh to tak chtěl. Při cestě do sklizňového tábora se jejich osudy protknou, a je jen na nich, jakou budoucnost si zvolí. Budou spolupracovat a uniknou svému osudu? Nebo je nakonec chytnou nezleťáci a půjdou rovnou pod nůž?

Není žádným tajemstvím, že YA dystopie už nečtu, ale u téhle jsem prostě cítil, že bude jiná. Lepší. A díkybohu jsem se nespletl! Bez šance je první část čtyřdílné série a čtenáři má rozhodně co nabídnout. Příběh je čtivý, nápaditý a akční. Líbilo se mi, že autor do něj zapracoval i pár mini příběhů a legend, díky čemuž šlo vidět, že má svou knihu detailně propracovanou. Ze začátku se sice netrápí s vysvětlováním pojmů, nicméně později, když se akce uklidní, vše napraví. Někomu může ze startu dělat problém styl vyprávění v budoucím čase. Přiznám se, že jsem si musel chvíli zvykat, protože tahle forma je hodně nezvyklá – tedy alespoň pro mě. Nicméně příběhu to nijak neubírá na kvalitě, ba naopak: dělá ho výjimečnějším.

Bohužel, mám i pár výtek. Přišlo mi (a to docela často), že Lev se na svůj věk chová až moc vyspěle. Taky si nedokážu představit, že by osmdesátiletá babča dostala ruku/ nohu nějaké sedmnáctileté holky… Nad čím jsem se pak vyloženě pozastavoval, byla spisovnost vyvrhelů společnosti. Kdo kdy slyšel šestnáctiletého puberťáka natahovat ruku k batoleti a říkat ,,dej mi jej?‘‘ Oceňuji záměr překladatele držet se spisovné češtiny, ale tady by bylo na místě zůstat u starého dobrého dej mi ho.

Bez šance je kvalitní a promyšlená dystopie, kterou bych bez váhání doporučil i starším čtenářům. Já osobně jsem nadšený. A i když kniha končí uzavřeně, přeci jen jsem zvědavý na další díly, protože anotace k dvojce zní po čertech dobře!

Na závěr bych chtěl poděkovat KK za poskytnutí recenzního výtisku.
 
Známka jako ve škole:
 
1


sobota 12. března 2016

Červený vrch; Jamie McGuire



 
Fortuna Libri 2014
323 stran

O zombie apokalypsách jsem toho zatím moc nepřečetl, přeci jen dávám přednost filmům. Ale po Červeném vrchu mám neodolatelnou chuť o nemrtvých číst dál.

,,Když se na to dívám zpětně, každý už tehdy věděl, co se děje, ale vtipkovalo se o tom tak dlouho, že se nikomu nechtělo věřit, že k tomu skutečně došlo. Při všech těch televizních pořadech, komisech, knihách a filmech o nemrtvých nemělo nikoho překvapovat, že se konečně našel někdo dost chytrý a šílený zároveň, aby se to pokusil proměnit v realitu.,,

Příběh je podán z pohledu tří postav. Scarlet, která po vypuknutí epidemie hledá své děti, Mirandy a jejich přátel mířících na Červený vrch a Nathana, jenž se pro svou dcerku snaží nalézt bezpečné útočiště. Zkázu a přeměnu lidstva v nemrtvé sledujeme od samého začátku. Nakažených přibývá a svět se mění.

Ač se to na první pohled nezdá, všechny příběhy jsou pevně provázané a žádná z postav není v knize ,,navíc,,. Oceňuji snahu autorky vystačit si s málem, ale občas to už dost divně zavánělo, protože těch náhodných setkání a poznávání/ proplétání bylo, hlavně ke konci, docela dost.

Atmosféra i postavy byly skvěle popsané a uvěřitelné, hlavně ze začátku, kdy jsem si konec světa náležitě užíval. K závěru mi už však některé postavy lezly docela na nervy, hlavně Scarlet, když neustále čistila svět a hrála si na drsňačku. Nějak mi to k té milé a milující paní ze začátku nesedělo.

Prostor dostane i mnou hodně často opovrhovaná romantika a vztahy. Ať chceme nebo ne, tyhle dvě věci se dějí i za těch špatných časů. A v tomto případě jsem jim i fandil. To hlavně proto, že autorka všechny popsala jako mladé, svěží, svalnaté a sexy. O to víc mi pak vadily jednotlivé úmrtí... Mrcha.

Co mě na knize hodně mrzí byl konec. Spousta zbytečných úmrtí a akcí alá my tři vyčistíme celou Zem, nelogičností, pohody a míru, lepší zítřky jsou tady a všechno je fajn…  Trošku temnější tečka by byla přeci jen lepší a dodala by celému příběhu úplně jinou chuť.

Červený vrch je plný hladových zombíků a napětí. Neustále se někde něco děje, příběh má spád a skvěle se čte. Proto nechápu, jak se mohla tahle kniha objevit v nabídce Levných knih.

 Známka jako ve škole:
 
1-

středa 9. března 2016

Kacíř a čarodějka; Philippa Gregory




Fortuna Libri 2012
270 stran

Patnácté století, mladík hledající stopy Ďábla, černá magie a konec světa. Tohle znělo hodně dobře a jakožto milovník nadpřirozena jsem vrněl blahem. S nadšením jsem začal číst a…

Luca Vero je nadaný mladík, který je kvůli své nadprůměrné inteligenci obviněn z kacířství. Aby se očistil, musí přijmout místo soudce – má jezdit gotickou Evropou a hledat stopy Satana. Doprovod mu dělá přísný písař Petr a chlapík se srdcem na dlani, Freize.

Tady jsem se poprvé pozastavil – z čtyři měsíce Luca zaplul do problematiky kacířství a naučil se vše, co pro své soudcovství potřebuje? Dobrá, autorka psala, že je nadprůměrně inteligentní, a pak taky rozpoznat tehdejší dobro od zla nebyl zas až tak velký problém. Jedeme dál.

Jejich první zastávkou je klášter, kde se po příchodu mladé Abatyše Isoldy všechny sestry pomátly – jsou náměsíčné, mají hrůzné sny a na těle se jim objevují Kristovy rány. Isolda je sem vržena proti své vůli, aby její bratr mohl snáze získat rodinné bohatství. Vyděděná Isolda je samozřejmě hlavní podezřelá a její arabská služka napjaté atmosféře taky zrovna moc nepomáhá. Odehraje se zde pár kouzel a po několika událostech je viník odhalen. Jsme zhruba v polovině knihy a hlavní zápletka končí. Začíná příběh číslo dvě: vlkodlak.

Luca s družinou pokračují na své cestě, když tu narazí na vlkodlaka. Je to bestie samý dráp a tesák, má žluté svítící oči a zacuchanou hřívu. Vlkodlak je držen ve vesnici, kde čeká na rozsudek, který má Luca, jakožto prodloužená ruka samotného Papeže, vynést. Několik postav si ale myslí, že je bestie neškodná, a tak jí různě vypomáhají. Nakonec nastává osudná scéna, kdy má být tohle krvežíznivé monstrum zabito, ale ejhle – na poslední chvíli zjišťujeme, že to není vlkodlak ale ztracené a znovu nalezené dítě. Jakože co? To byli lidé v 15. století tak hloupí, že nepoznali ušpiněné děcko? Tomu se mi snad ani nechce věřit. A co potom měly znamenat ty drápy, tesáky a svítící žluté oči? Mé sympatie s knihou a autorkou v tomto bodě prudce klesly. Když s tím nadpřirozenem začala, mohla se ho držet a ne ho o pár stránek dál popřít.

Na druhou stranu se kniha četla rychle a snadno (díky opravdu velkému fontu) a člověk si dokázal utvořit jakousi představu o tehdejším životě. Dalším plusem je romantická linka, která je jen nastíněná a nenarušuje plynulý chod příběhu hloubáním nad blbostmi. Jo, a taky nesmím zapomínat na úžasné ilustrace.

Takže jsme se dostali až ke konci ne příliš lichotivé recenze, a mé slovo závěrem je následující: Kacíř a čarodějka je skvělá jednohubka pro ty, kteří si u knihy chtějí odpočinout a neočekávají od příběhu dech beroucí zážitky. PS: zkusil jsem si přečíst i druhý díl, ale za polovinou jsem to musel zavřít. Tohle se už fakt nedalo…
 
Známka jako ve škole:
 
3-

čtvrtek 3. března 2016

Pád; R.J. Pineiro

 
Baronet 2016
404 stran
 
Představte si, že testujete nové kombinézy pro NASA za účelem zkoušky strategických výsadků z kosmu. Je to nebezpečný kousek, ale jdete do toho. Během pádu ze samotné termosféry se vám něco přihodí, nicméně za pár okamžiků je vše fajn, a když pak konečně dopadnete na bezpečnou Zem, nikdo na vás nečeká, přestože váš seskok netrpělivě sledoval celý svět. A pak začnete pomalu zjišťovat, že s realitou, tak jak ji znáte, není něco v pořádku...
 
Přesně tohle je případ Jacka Taylora, bývalého příslušníka SEAL, který se tohoto nebezpečného úkolu s chutí chopí. Má se jednat o pouhý seskok, ale Angela, Jackova žena a konstruktérka kombinézy, přistihne pár vědců, jak na poslední chvíli upravují nastavení seskoku. I přes nesouhlas velmi nepříjemného generála Hastingse, který na celou akci dohlíží, nastaví seskok na původní parametry, čímž nevědomky způsobí katastrofu. A v druhé kapitole už jde o život!
 
Pád je často přirovnáván k Marťanovi - já osobně bych se toho vyvaroval, protože tahle kniha postrádá typický humor Marka Watneyho, který nás nutil číst dál. Pineiro se v knize soustředí spíše na akci než na humor, přeci jen je to thriller. Samozřejmě i zde nalezneme pár technických, fyzických a chemických informací, a pokud nejste zapálený vědec, prostě je jen přejedete očima (já to tak dělal u obou). Od první kapitoly jsem chtěl vědět, co se bude dít, kam to povede, kdo komu jde po krku a jak se hlavní postavy dostanou z té či oné situace. Co mě na knize hodně bavilo byla určitá provázanost, kdy pohled Angely končil slovíčkem, kterým začíná kapitola s pohledem Jacka.
 
Hackeři, motorkáři, agenti, nájemní vrazi, vojáci, politici, vědci... Ti všichni se v příběhu objeví a je jen na čtenáři, co si o nich bude myslet. Samozřejmě mám své oblíbence a padouchy, ale nezmíním se o nich, protože mně osobně bavila nejistota, se kterou jsem jednotlivé postavy hlouběji poznával. Člověk neví, co od nich může čekat, a o ten úžasný pocit vás samozřejmě nechci připravit.
 
Jak už jsem psal, kniha se čte hodně dobře, neustále se v ní něco děje, ale občas už toho bylo víc než dost, hlavně ke konci. Jack, jakožto bývalý SEAL, se umí hodně dobře rvát a řešit situace, ze kterých prostě není úniku. Ze začátku to bylo fajn: fandil jsem mu, protože byl sám proti ,,celému světu,,. A pak SPOILER: akce přestala být akční, ale zdlouhavá, protože najednou všichni moc dobře víme, jak další souboj dopadne. Tak proč se zdržovat několikastránkovým popisem šarvátky, který děj stejně nikam neposune a Jack z toho vyjde téměř bez zranění? Ano, má za sebou minulost u SEAL, ale tuhle neohroženost a nepřemožitelnost autorovi prostě nežeru.
A to nemluvím o tom, že postavy si chodí i do těch nejpřísněji střežených budov jako do samoobsluhy. Všechny zmlátí do bezvědomí, vezmou si co potřebují a pak si prostě odejdou.
Celkově jsem si Pád užil. Je čtivý, rozhodně originální a člověk se u čtení nenudí (teda až na pár do detailu popisovaných scén). Občas jsem se sice ztrácel a nevěděl o kom/očem zrovna čtu, ale během pár řádek jsem byl opět v obraze. Moc rád bych vám napsal víc, ale záměr nakladatelství je takový, že čtenáři nechce moc vyzrazovat, aby si knihu pořádně užil a zažil ten správný wau efect!
 
Kniha jde do prodeje 9.3.2016
 
Závěrem bych chtěl poděkovat nakladatelství Baronet za poskytnutí recenzního výtisku.
 
Známka jako ve škole:
2

 

sobota 27. února 2016

Deklarace smrti; Gemma Malley


Fragment 2007/2013
255 stran

Anna se narodila do světa, kterému vládnou Vyvolení -  lidé požívající léky na dlouhověkost, kteří nesmějí mít z důvodů přelidnění potomky. Stává se tedy Přebytečnou a je odeslána na Grange Hall, místo, kde se Přebyteční učí sloužit Vyvoleným, aby tak splatili svůj dluh za nedovolené narození.

Přebyteční nemají žádná práva ani výhody, musí sloužit svým pánům dokud nezestárnou a nezemřou. Jí podřadná jídla, sprchují se ve studené vodě a spí v nevytopených pokojích na tvrdých postelích, to vše jenom proto, aby zbylo více pro Vyvolené. Podle společnosti si ani to málo nezaslouží. A proč plýtvat cennými zásobami pro ty, kteří zde nemají právo žít a stejně jednoho dne zemřou?

Anně bude patnáct, což znamená, že každou chvíli nastoupí jako služka do něčí domácnosti. V ústavu má vysoké postavení, které jí však nepřináší žádné větší výhody. Jedním z jejich úkolů je pomoci nově příchozímu Petrovi. Ten ji od začátku oslovuje celám jménem (Přebyteční nemají příjmení) a tvrdí jí, že její rodiče na ni čekají za zdmi Grange Hall. Jenže ona své rodiče nenávidí za to, že byli tak sobečtí a i navzdory zákonům ji zplodili. Petr je ale neúnavný a prosí ji, aby s ním z pevnosti utekla. Anna váhá. Na jednu stranu by chtěla okusit svobodu, na stranu druhou cítí silnou povinnost splatit svůj dluh.

Grange Hall má úžasnou atmosféru starých anglických internátů, s velmi přísnými pravidly a temnou atmosférou. Děti jsou zde od mala učeny, že jsou bezcenné, nechtěné a přítěží pro společnost. Učí se nenávidět své rodiče i sebe navzájem. Dennodenně je jim do hlavy vtloukáno,že musí soužit Vyvoleným. Tomu všemu šéfuje paní Pincentová, oproti níž je Dolores Umbridgeová slabý odvar!

Anna je uťápnutá mladá holka bez špetky sebevědomí, zatímco Petr ho má až příliš, a to ho neustále vrhá do nepříjemných situací. Přebyteční mají být krotké, hloupé ovce bez vlastního názoru, což není jeho případ. Dost mě pak šokovala tyranie, kterou si děti způsobovaly mezi sebou, aby tak upustily trochu své frustrace, a kterou vedení nejen že přehlíželo, ale dokonce schvalovalo.

Doba, do které byl příběh zasazen, mi přišla ne zrovna uvěřitelná. Rok 2140, kde se používá rákoska a jedinou vymožeností jsou hodinky aplikované v kůži? Domácnosti bez známek jakékoliv moderny, po světě jezdí klasická auta… Ten rok je vážně nadsazený.

Další věcí, která mi nešla přes oči, byla náhlá proměna Anny. Jednou jedinkrát v ruce drží batole a už všechny miluje, dokonce i své rodiče, které před tím dvanáct let intenzivně nenáviděla. Takhle to nefunguje – lidé často potřebují i několik let, aby se zbavili vsugerovaného názoru a myslím si, že ani děcko v náručí by tuhle proměnu neuspíšilo.

Závěr příběhu byl až sprostě osekaný, což je ohromná škoda. Odehraje se na pouhých dvou stranách, všechno je rychlé a postavy se chovají nelogicky. V poslední kapitole je pak dovysvětleno pár věcí (aby se neřeklo), ale i tak… Přišlo mi to, jako by Miss Malley nestíhala deadline a tak prostě příběh na samém závěru smrskla.

I tak ale Deklaraci smrti hodnotím hodně pozitivně, protože pro mě byla milým překvapením. Přiznám se, že jsem očekával něco horšího. Deklarace je rozhodně kniha s poselstvím, a právem se řadí mezi mé oblíbence roku 2016!
 
Známka jako ve škole:
 
1-