pátek 23. ledna 2015

Recenze: Čarodějky z East Endu; Melissa de la Cruz



BBart 2012; 259 stran

Anotace slibuje temný magický příběh plný nebezpečí a smrti. Jak to nakonec dopadlo?

Ženy Beauchampovy jsou čarodějky. Matka Joanna umí přivést mrtvé zpět, mladší dcera Freya je odbornice na kouzla a lektvary lásky, a starší dcera Ingrid zase umí předpovídat budoucnost a léčit nemoci. Žijí nenápadným životem v malém městečku na Long Islandu a snaží se nepoužívat své síly. Zkrátka a dobře žijí v přísném utajení.

Ingrid je přísná knihovnice, která nikomu nic neodpustí, Joanna se zamiluje do dítěte své hospodyně a Freya má před vdavkami s místním boháčem. Vše se zdá být dokonalé, než se začnou dít podivné věci. Ale ruku na srdce - zas tak moc se toho nestane. Jeden mrtvý, pár zvířecích zdechlin, sloužících jako varování, a rákosí, které se na pár vteřin změní v Ďáblovo osidlo…

Kniha se mi líbila zhruba do poloviny, než se začala odvíjet velice zvláštním směrem. Holky jednoho dne začnou čarovat, nejprve pro dobro druhých, ale o pár stránek dál mávají hůlkami jako by se nechumelilo. A že je svazuje prastarý zákaz nějaké Rady? No a co, když je nikdo nepotrestá - a to mi vadilo snad ze všeho nejvíc. Ony dlouhá staletí nečarují, protože nesmí. Protože by je Rada potrestala, vzala by jim nesmrtelnost a bla bla bla… A pak, když si létají na košťatech, a blíží se konec knihy, a ono se ze strany obávané Rady nic neděje… WTF? Proč tedy milá paní De La Cruz o Radě vůbec psala? Protože se objeví až ve druhém díle? Tak to tedy děkuji, nechci.

I samotná zápletka a následné rozuzlení mi přišlo divné. Spoiler: Valkýry. Freya. Thor. Loki. To jako fakt? Jsou to v podstatě bohové a mají strach používat magii? Co se mi to snaží namluvit?

Samozřejmě respektuji, že se kniha může někomu líbit. Dokonce tam bylo i pár skvělých částí a myšlenek, ale kdybych si Čarodějky z East Endu nepřečetl, v podstatě bych o nich nepřišel.

55%

pondělí 19. ledna 2015

RECENZE: Tak padne náš svět; Megan Creweová


Egmont 2012; 312 stran

Další dystopie, která se odehrává na nejmenovaném ostrově. Neznámý virus napadá lidi a pomalu je zabíjí. Postižený kašle, smrká, kýchá a má nutkavou potřebu dotýkat se a povídat si s ostatními, čímž se virus přenáší. Mezi tím vším stačí psát šestnáctiletá Kaelyn dopisy pro svého kamaráda Lea, který odjel z ostrova pryč, ve kterých mu popisuje, co se zrovna děje. Zdá se, že lidé mají vše pod kontrolou, ale pak se u břehů objevuje námořnictvo, a ostrov je rázem odříznut od zbytku světa. Katastrofa může začít.

Číst tuhle knihu v období chřipek a nachlazení byl vážně zážitek. Při každém zakašlání nebo smrknutí jsem si chtěl ihned přes obličej přetáhnout roušku, abych to náhodou taky nechytil… Hlavní hrdinka, Kaelyn, byla zajímavá, a docela mě (mile) překvapilo, když autorka až někde v polovině knihy zmiňuje, že je černoška. A Leo je dokonce Asiat, což se dozvídáme taky jen tak mimochodem. Kdo mě však nesmírně vytáčel, byl Gav - pro všechny svaté, má šestnáct, hrozí mu, že umře na záhadnou nemoc, a on řeší zásobování a rozvoz jídla pro nemocné? Jen tak mimochodem: co by jste v šestnácti letech na jeho místě dělali vy? No, já bych se rozhodně zabýval jinými věcmi…

Další docela blbou věcí byl dětský gang. Samozřejmě, když nastane anarchie, vždycky se někde nějaký gang vynoří. Ale kde se poděli dospělí? Najednou tady po nich není ani stopa, a ostrov řídí teenageři. Snad mi autorka nechce tvrdit, že všichni dospělci zůstali poslušně dřepět ve svých domovech, kde čekají na to, až je někdo zachrání?

Hodně mi taky vadila nespisovnost. Nesnáším tohle pražácký nářečí, který akorát tak hyzdí celou knihu. Měl jsem hodně velký problém to nevnímat.

A k samotnému ději: je hodně předvídatelný. Autorka sice straší a zabije kdekoho, ovšem malému děcku se nesmí nic stát. To by přeci nebylo fér…  Spoiler: Vcelku jsem taky nepochopil, proč se zbavila tak náhle i druhého rodiče - hlavně tak pitomým způsobem…

Romantická linka mi tady vážně nesedla. Možná to bylo tím, že Gav byl tak správný a obětavý, čímž mi lezl na nervy ještě víc. Opravdu bude adolescent řešit kdo koho má rád, když všichni kolem něj umírají?

Slovo závěrem: dobrý námět ale nedomyšlené zpracování… Ale od YA literatury toho zase moc čekat nemůžeme, že.

55%

čtvrtek 15. ledna 2015

Recenze: O jazýček kratší; Vivien Rose


Nava 2007; 149 stran

Tahle knížka s dlouhým jazykem může podle anotace vypadat jako neškodná komedie o nevěře, ale musím vás vyvést z omylu, protože je to pěkně drsný maso. A věřte mi, že ke konci půjde o víc, než jen o jazyk…

Alena, Kamila a Gábina jsou kamarádky od základní školy, a každá si zařídila život po svém: Alena je sympatická účetní, Kamila si nabrnkla boháče a náležitě si užívá luxusu, a Gábina se stala obtloustlou, ale spokojenou matkou dvou ratolestí. A právě Gábina se jednoho dne dozví o manželově poměru s místní mladou zpěvačkou. Kamarádky dají hlavy dohromady a rozhodnou se zosnovat krutou pomstu, která všem ukáže, že manželé se krást nemají. Co takhle jí uříznout jazyk? Bude to dostatečná pomsta?

Během čtení mě několikrát napadlo, že zlo plodí zlo - čím více jsou ony tři ženy naštvanější, tím horší věci se dějí, ať už jde o zbabělého manžela, protivnou šéfovou nebo neschopného milence. Humorný příběh se pak nenápadně přetaví do napínavého thrilleru, kdy se zatajeným dechem sledujete jednu řetězovou reakci za druhou.

Kniha se mi i přes znepokojující scény líbila. Rovněž oceňuji otevřený konec, který dokazuje, že Jarda, Gábinin manžel, je vážně ztracený případ…

Slovo závěrem: ,,Víte co řekla Marilyn Monroe? Chlap je jako koberec. Když ho na poprvý správně položíš, můžeš po něm celej život šlapat.‘‘ (citace z knihy)

85%

pondělí 12. ledna 2015

Recenze: Buzíčci; Jan Folný

Host 2013; 248 stran

V provokativně zpracované knize je celkem jedenáct navzájem propojených povídek, což mě mile překvapilo, protože já nejsem zrovna povídkový typ. Postavy tak pozvolna proplouvají z jednoho příběhu do druhého, takže ve výsledku se vám může zdát, že čtete román, a ne soubor teplých povídek.

Hned první příběh, Buzíčci, bývá často označován, jako ten nejhorší ve smyslu zvrácenosti, povrchnosti, pokrouceného pohledu na svět a spousty nezávazného sexu dvou a více mužů. Ovšem pro mě to byl jakýsi standard - autora jsem četl ještě v době, kdy publikoval své příběhy na internetu, takže něco takového jsem očekával. K tomu samozřejmě spousta ironie, sarkasmu a humoru - tahle směska se pak nachází ve většině povídek.

Mou nejoblíbenější je Supertalent - o vyhaslém zpěvákovi, který po třicítce hodnotí své dosavadní partnerské úspěchy. Krom jiného také vzpomíná na exmilence Pavla, slavného a úspěšného fotbalistu, do kterého je stále zamilovaný. Hodně jsem se taky pobavil u dopisu Vietnamce Lukáše, který psal své babičce, která samozřejmě nemá ani tušení, že její vnuk je gay. (citace z knížky: ,,Ta dívka se jmenuje Michal. To je typické dámské jméno tady v Česku.‘‘)

Naopak depresivní byla povídka Neviditelný, ve které starý muž na sklonku života vzpomíná na svůj promarněný život, a přemítá nad tím, co by, kdyby… Třídní sraz mě pak bavil ze všeho nejméně, i když právě tenhle příběh hodně vypovídá o lidské povaze a typické české nepřejícnosti. Folný ve své knize taky zanechal pár odkazů na svou předešlou knihu Od sebe/ k sobě. Zainteresovaný čtenář to pozná hlavně z poslední hořkosladké povídky, Praha plná buzíčků.

I přes to, že se mi kniha líbila, vadila mi přemíra sexu v ní. Nemusíte se bát - nejsou tam žádné detailní popisy, které by ,,normální,, společnost znechutily. Ale to, jak spí každý s každým… Vždyť přeci ne každý homosexuál má problém udržet svého Spongeboba v kalhotách. Nebo se pletu? Možná právě proto se Buzíčci nebudou líbit homofobům a lidem s citlivější romantickou povahou.

Slovo závěrem: Podle téhle knihy platí, že pokud nejste lesba, zapomeňte na nějaké ,,a žili spolu šťastně až do smrti.‘‘

85%


středa 7. ledna 2015

Recenze: Dřív než půjdu spát; S. J. Watson


Knižní klub 2014; 366 stran

Tahle kniha je pro mě velkým překvapením, a to hlavně proto, že literatury typu Zmizelá, jsem zatím moc nepřečetl. Po téhle knize mám ale chuť to rychle napravit!

Christine Lucasová se budí v cizí posteli s cizím mužem. Po flámu si moc nepamatuje, kde to zase skončila. Potichu se vytratí do koupelny, kde ji čeká šok - vidí sebe, ale o dvacet let starší. A kolem zrcadla jsou navíc fotky jí a nějakého muže. Z poznámek se dozví, že to je její manžel Ben. Ten jí posléze vysvětlí, co se stalo: měla ošklivou nehodu, při níž ztratila paměť. Pokaždé, když se ráno vzbudí, nepamatuje si nic z předchozích dní. A takhle to trvá dlouhých osmnáct let…

Později, když je Ben v práci, kontaktuje Christine jistý doktor Nash, který tvrdí, že se znají - ona si ho samozřejmě nepamatuje. Přesto se domluví na schůzce, kde ji předá deník, který si několik týdnů psala; byla to součást její terapie, aby si snáze rozvzpomněla. Doma se pustí do čtení, a hned na první stránce nalezne dvě narychlo naškrábaná slova: nevěř Benovi. Že toho prozrazuji příliš? Kdepak! Tohle všechno se stane na prvních 40ti stranách, kde příběh Christine Lucasové teprve začíná.

Jak už jsem psal, jsem z knihy unesený, jelikož byla mou první s touto tématikou. Autor (o kterém jsem si celou dobu myslel, že je to žena, protože hlavní hrdinka je tak věrohodně popsaná) si semnou pěkně pohrával. Ať už to byly útržky z Christininy minulosti, nebo samotné postavy - v jednu chvíli jsem přesvědčený, že vím, kdo za tím vším stojí, abych o pár stránek dál zjistil, že takhle to rozhodně není. Sám jsem pak ke konci nevěděl, komu mám nebo nemám věřit. Samozřejmě, že správné řešení mě trklo pár stránek před grandiózním odhalením.

S postavou Christine jsem se dokonce sžil natolik, že jsem měl upřímnou radost, když se jí něco podařilo. A naopak jsem ji litoval ve chvílích, kdy se dozvídala mnohé těžké pravdy… Ovšem co mi tak trochu vadilo (spíš víc, než míň), byla nesmrtelnost postav - tady můžete hlavou narážet do rohů vany, umyvadel, kachliček nebo topení, a vůbec nic se vám nestane, a to dokonce i v případě, že se tento náraz opakuje. Jak báječné…

Co se konce knihy týče, bylo mi jasné, že takhle nějak to prostě musí dopadnout, ale i tak si neustále říkám, jak to bylo dál? Dřív než půjdu spát je rozhodně jedna z knih, která vám po dočtení na pár dní uvízne v hlavě.

Slovo závěrem: Bylo to tak dobré, že jsem jí obdaroval svou kámošku. Rozhodně to stojí za to!

100%

pondělí 5. ledna 2015