Recenze: Nejsem sériový vrah; Dan Wells

BBart 2012

221 stran

Patnáctiletý John Wayne Cleaver je posedlý sériovými vrahy. Má o nich nastudováno vše, a protože toho o vrazích tolik ví, rozpoznal jednoho z nich i v sobě, jelikož splňuje tři charakteristické znaky sériových vrahů: pomočování, pyromanie a kruté zacházení se zvířaty. Ale protože se jím nechce stát, určí si pravidla, která mu mají pomoci být alespoň trochu normálním, což je, vzhledem k tomu, že postrádá schopnost empatie, těžší, než se na první pohled může zdát. K tomu jeho matka provozuje pohřební ústav, kde se pravidelně setkává s mrtvými těly a je jimi fascinován. Tady se mi líbil pohled na balzamování - vážně detailní popis, u kterého se mi místy zvedal žaludek. Ale to je asi tak vše, a přitom to začalo tak dobře…

Kluk, neschopný empatie (mladší verze Dextera pro teenagery), posedlý vrahy je na stopě vrahovi, který se usadil v jejich městě a děsí všechny obyvatele. Každý měsíc policie najde nové tělo a k tomu jsou na místě zvláštní černé ,,kaluže,,. Johnovo pátrání přinese odhalení vraha ještě před polovinou knihy. A aby toho nebylo málo, zjistíme, že (!!!SPOILER!!!) je to démon. Vážně démon - bytost z pekla, která zabíjí lidi, aby se sama udržela naživu… Opět se dostavil WTF moment, kdy jsem se ptal, jestli tohle autor myslí vážně. Zazdít tímhle tak dobře rozjetý příběh? A to všechno ještě před půlkou knihy? No dobrá, pokusím se to nějak přežít… Tímhle předčasným odhalením ale příběh ztratil na napínavosti, protože zbytek knihy (cca 110 stran) John řeší jen to, jak zabít démona, a mezi tím ho pozoruje, jak dál zabíjí nebohé obyvatele Claytonu.

Co mě vážně zvedlo ze židle byla část, kdy John hledal vrahovu slabinu. Kluk, který odhalí všechno dřív než ostatní, je chytrý a bystrý nepřijde na takovou prkotinu, kterou má navíc každý den před očima? To je vážně okamžik, kdybych knihy podobného typu (např. Archiv) nejraději vyhodil z okna… Taky mi vadilo, jak mi autor neustále připomínal, jak je John nebezpečný a že už brzy bude zabíjet. Bullshit! Vždyť ještě nikoho nezabil! Tak proč o tom pořad číst?

Ale abych nebyl jenom zlý, musím vychválit náhled do myslí sériových vrahů - jejich profily, touhy, nutkání, důvody, proč dělali to, co dělali… Spousta zajímavých informací  + scény z balzamovací místnosti. A ta obálka! Je to hotový skvost mezi obálkami, ale ani obálka není vše, že jo…

Slovo závěrem: kdyby autor vypustil ty nesmysly s démony a zůstal u klasických vrahů, byla by to skvělá kniha. Tenhle koktejl mi totiž moc nesedl…

55%

Recenze: Mládí v hajzlu 1, Mladík v odboji; C. D. Payne

Jota 2009

190 stran

Tak tohle byl teda nářez. Knihu jsem četl před nějakou dobou na tabletu, ale jak už to tak bývá, papír je papír, a tak jsem skončil někde v půlce… Ale před nedávnem se mi do rukou dostala celá šestidílná série, a já se dal s chutím do čtení.

Nick Twisp je čtrnáctiletý puberťák z Oaklandu, který si na starém počítači píše svůj deník, kterému svěřuje všechna svá tajemství a tužby. Jeho nejlepší kamarád je Levák (tu přezdívku má oprávněně a vůbec nesouvisí s jeho povahou), a jeho největším přáním je zbavit se panictví dřív, než se mu na hlavě objeví pleš. Tenhle deník je plný sexu, touhy po sexu, erekce, humoru, onanie, holek, rodičovských neshod a dalších důležitých věcí v životě dospívajícího mladého muže.

Během svého měsíčního vypisování se dostane do spousty nepříjemných a hlavně absurdních situací, u kterých jsem kroutil hlavou a usmíval se jako šílený. Ze všeho nejvíc mě pobavila scéna s orálním sexem - když jsem ji četl, seděl jsem v narvaném autobuse a měl co dělat, abych nevybuchl smíchy!

Jako vážně, klobouk dolů. Tohle je přesně ten typ knihy, u které se člověk odreaguje a pobaví. A co na tom, že je to o puberťácích, jejichž hlavní starostí je akné a sex? Mně se prostě tahle ,,přízemní literatura,, líbí!

Ať žije OLE!

100%

Recenze: Ten báječný den; Ira Levin

Knižní klub 2011

304 stran

Antiutopistická klasika, která byla napsaná dávno před stále probíhající vlnou dystopií (originál vyšel v roce 1969!). Kniha je díky tomu oproštěna od dnešních YA požadavků, což je více než skvělé! Navíc sám Ira Levin je zárukou kvalitního a poutavého čtení (Stepfordské paničky, Rosemary má děťátko…).

Ve světě řízeném centrálním počítačem se na první pohled zdá vše dokonalé: počítač lidem přidělí jménokód, rozhodně za ně kde budou pracovat a kde bydlet, s kým se budou stýkat, koho si vezmou, jestli budou mít děti... Pod pravidelnými dávkami chemické terapie je vše krásné a dokonalé, a zcela oproštěné od citů a potřeb vlastního rozhodování. Mezi lidmi nejsou rozdíly, neexistují války ani násilí, o všechny je dobře postaráno.

Samozřejmě i tady je háček. V tomto případě to jsou tzv. nevyléčitelní, lidé bez povinných náramků, který skenuje nositelův pohyb, bez chemických terapií a se 100% svobodnou vůlí. Malé děti se jimi straší před spaním, dospělí si snaží namluvit, že jsou pouhým výmyslem…

Hlavním hrdinou je Chip, jehož sledujeme od nejútlejšího dětství, kdy se poprvé dozvídá o nevyléčitelných. S postupem času začne pozvolna rozkrývat tajemství jejich dokonalého světa. Spolu s dalšími přáteli se tak rozhodně osvobodit nejenom sebe, ale i všechny ostatní ze svazujících pout Rodiny. Úkol je prostý - zničit onen všemocný superpočítač.

Kniha se mi líbila, styl psaní Levina mám rád. Jeho postavy jsou vždycky o něco uvěřitelnější, než postavy od jiných autorů. Rovněž mě bavilo znovuobjevování lidských tužeb a neřestí. Zhruba ve ¾ mi však příběh připadal tak nějak kostrbatý, a z vystřízlivění hlavních postav, když se konečně dostali ven, jsem málem dostal depresi. Já sám bych si nejspíš vybral jistoty, které nabízí Rodina.

Co se konce týče, přišlo mi to hodně osekané, uspěchané a ne zrovna uvěřitelné. A ono šokující překvapení, které slibuje anotace knihy? To se bohužel nedostavilo, protože Levin i tentokrát pracoval se stejným principem rozuzlení, které se objevily už v jeho dřívějších knihách… I tak to ale stálo za to!

80%

Konečně jsem na Facebooku!!!

Po hodně dlouhých úvahách a přemlouvání jsem se dokopal přidat Knižní špajz i na Facebook. Takže kdo chcete, můžete si mě přidat :D A co tam bude? Tak samozřejmě upozornění na články a recenze, ale taky věci, co na blog normálně nedávám a chtěl bych: postřehy z knihkupectví, knihy, co právě čtu a názory na ně... Uvidím, jak mi to půjde :)

Takže tady to je :)

Recenze: Seznam přání; Eoin Colfer

Albatros 2006

211 stran

Čtrnáctiletá Meg Firnová to doma nemá lehké. Po smrti matky zůstala na krku svému nevlastnímu otci, který není zrovna příklad vzorného rodiče. Zajímá ho jen jeho televize, peníze, jídlo a pití. Meg proto v nouzi souhlasí s Krkounem, místním grázlem číslo jedna, že se společně vloupají do bytu jednoho důchodce, vezmou prachy a zmizí. Ona tak bude mít dostatek financí, aby mohla odjet od otce pryč a začít někde jinde. Jenomže celá akce se zvrtne a Meg nešťastnou náhodou zemře.

Když se má rozhodnout, kam půjde (nebe, peklo), zjistí se, že má v sobě stejně dobra jako zla. A tak je vrácena jako duch zpátky na zem, kde má nasbírat buď více dobra nebo zla. Ke své hrůze Meg zjišťuje, že byla poslána k onomu důchodci, kterého se snažila okrást. A ten má seznam šílených přání, které si chce s její pomocí před svou vlastní smrtí splnit…

Samozřejmě tady je i záporák, Lovec duší, který má Meg zabránit v konání dobra, protože sám Pekelný vládce usiluje o její duši. Jak tohle celé dopadne?

Tahle kniha je pro mě příjemným překvapením. Z krátké anotace na zadní straně knihy jsem totiž nebyl zrovna dvakrát chytrý, ale šel jsem do toho a vůbec nelituju! Rovněž použití technologií bylo skvělé - kdo to kdy viděl, aby si démoni telefonovali nebo používali počítače, díky kterým zvětšují svým Lovcům mozkovou kapacitu?

Seznam přání je čtivý, vtipný a ke konci správně napínavý. Meg jsem si zamiloval pro její drzost a smysl pro humor. Rozhodně bych neváhal tuhle knihu dát jak dítěti, tak dospělému, protože si myslím, že si v ní každý něco najde.

100%

Recenze: Slavnost Johna Saturnalla; Lawrence Norfolk

Argo 2013

370 stran

Anotace z knihy (protože ta internetová je otřesná):

Dlouho očekávaná literární hostina uznávaného autora představuje Anglii 17. století jinak než většina historických próz. Cromwellův státní a náboženský převrat sledujeme ze závětří kuchyně venkovského panství, kam občanská válka na hrdinu Johna Saturnalla doléhá jen pramálo, což se má změnit. Ale jestliže každá válka jednou skončí a je zase lépe, to, co neskončí, je jídlo, hostiny a slavnosti všeho druhu. Dokud nepřijde hladomor, prožíváme s Johnem nejen nerovný milostný vztah se šlechtickou dcerkou Lukrécii, ale především se až ,,obžerně,, paseme na roztodivných, někdy šílených laskominách barokní kuchyně.

Nálepka na knize slibuje literární hostinu roku. A tou Slavnost Johna Saturnalla rozhodně je, protože o takovou spoustu jídla jsem v knize už dlouho nezavadil - samozřejmě pokud do toho nepočítám kuchařky. A u kuchařky rovnou i zůstanu, protože každá část knihy začíná dobovým receptem od samotného Johna Saturnalla. Ale abych se přiznal, podle Saturnallových receptů bych neuvařil ani brambory, protože tehdejší měření a přirovnání byla vážně… Divná. Popravdě jsem si to jídlo nedokázal pořádně představit, dokud se neobjevilo na slavnostní tabuli. Recepty jsou tedy jen jakýmsi zpestřením celé knihy.

Hodně se mi také líbilo téma pradávné hostiny, její překroucení jinými náboženstvími a následného obvinění, že hlavní náplní hostiny bylo uctívání ďábla. Johnova matka je jako poslední strážkyně hostiny nařčena z čarodějnictví, a proto musí i se synem utéct před fanatickým knězem, který je rozhodnutý ji upálit… Rozuzlení zápletky na konci knihy pak bylo dech beroucí, a přesně takový typ knížek miluju.

Argo si s knihou vyhrálo - přebal, obálka, papír i ilustrace jsou nádherným příkladem toho, jak by taková ,,lepší,, kniha měla vypadat.

Slavnost Johna Saturnalla mi dala přesně to, co slibovala, a ještě něco navíc, takže jsem nadmíru spokojen. A dokonce i ta sladká tečka na závěr mi nebyla nijak protivná.

100%

Aktualizace

Po všech strastech a starostech života opět funguju! A protože mám všech těch řádů a pravidel lnou sedlinku, rozhodl jsem se zrušit svůj TBR do konce roku, protože mě to už nebaví! :D Vydržel jsem ale dva měsíce, takže jsem spokojen :)

No a co jsem teda přečetl? Rozečetl jsem Tanatonauty, cestovatele za hranice smrti, ale moc mě to nechytlo. Na tuhle knihu prostě člověk musí mít chuť... A tak jsem se pustil do něčeho svěžejšího - do mé srdcovky Mládí v hajzlu :D Miluju deníky Nicka Twispa a vážně se u nich skvěle bavím (v autobuse jsem se málem zadusil smíchem při scéně s orálním sexem :D). Momentálně mám načatý druhý díl (dohromady jich je šest).

Spolu s tím taky čtu Nejsem sériový vrah. Ze začátku to vypadalo slibně: prostě Dexter v mladším vydání. Ale pak se to vydalo zvláštním směrem, o kterém si nejsem moc jistý, že se mi líbí... Jsem zvědavý, jak to nakonec dopadne, protože mám doma i druhý díl...

Strážkyně brány (druhý díl Proroctví sester) uzavírá mé rozečtivo na tento týden. Je na čase s touhle sérií pohnout a druhý díl je prý lepší, než ten první, což bych vážně ocenil, protože jednička byla neskutečně... Nudná? Nevím, ale ten konec jsem dočítal vyloženě znechucen...

A to je vše. V budoucnu se chystám opět rozjet rubriku Kniha jako obrázek a taky pracuju na recenzích, které se mi za tu dobu ,,nicnedělání,, pěkně nakupily :D