Bez šance; Neal Shusterman

Knižní Klub 2016

304 stran

Americký lid opět ukázal svou vynalézavost: zakázal potraty a zabíjení nechtěných dětí – přesněji řečeno do jejich třinácti let. Potom je na rodiči/ poručníkovi/ ústavu, jak bude s životem dítěte dále nakládat. Je nadané, vzorné a má světu co nabídnout? Dobrá, necháme ho do osmnácti být, a pak opět získá právo na život. Dělá problémy, nic mu nejde a jediné, co umí, je ztrpčovat druhým život? Šoupneme ho na rozpojení!

Rozpojení je proces, kdy se tělo dítěte rozebere a uschová pro naléhavé případy. Teoreticky se nejedná o smrt jako takovou, protože části těla jsou stále naživu. Díky součástkám z rozpojení se dá zbavit smrtelných nemocí, ochrnutí, dají se nahrazovat amputované končetiny nebo jen tak vyměnit starou část těla za lepší, větší, mladší... Taková výměna má však i své stinné stránky. Dejme tomu, že ne vždy si rozpojená část uvědomuje, že už nežije svůj starý život. Samotný proces rozpojení je krutý. Číst o něm mi nedělalo zrovna nejlíp, a to se tam přitom neobjevilo nic nechutného nebo drastického. Rozebírání bylo tak bezcitné a chladné. Dokázal jsem se do toho vžít natolik, že jsem si připadal jako by rozpojovali mě. Tohle bych rozhodně nechtěl zažít na živo.

Connor není typický klaďas – alespoň na začátku. Má své mouchy, které mu neustále ztrpčují život, pere se sám se sebou a snaží se ovládat, i když mu to zrovna dvakrát moc nejde. Když jsem ho poznával, lezl mi díky tomu pěkně na nervy, ale o to víc jsem si ho oblíbil. Byl to totiž skutečný šestnáctiletý kluk a ne nějaký vyfantazírovaný superhrdina. Risa je průměrná holka ze státního domova, která sice umí hrát obstojně na klavír, ale podle vedení už nemá co nabídnout a akorát zabírá místo. A Lev je třináctiletý chlapec, kterému od narození jeho fanatická rodina vtlouká do hlavy, že být desátkem je poctou, požehnáním a darem. Je jeho povinností se nechat dobrovolně rozpojit, protože Bůh to tak chtěl. Při cestě do sklizňového tábora se jejich osudy protknou, a je jen na nich, jakou budoucnost si zvolí. Budou spolupracovat a uniknou svému osudu? Nebo je nakonec chytnou nezleťáci a půjdou rovnou pod nůž?

Není žádným tajemstvím, že YA dystopie už nečtu, ale u téhle jsem prostě cítil, že bude jiná. Lepší. A díkybohu jsem se nespletl! Bez šance je první část čtyřdílné série a čtenáři má rozhodně co nabídnout. Příběh je čtivý, nápaditý a akční. Líbilo se mi, že autor do něj zapracoval i pár mini příběhů a legend, díky čemuž šlo vidět, že má svou knihu detailně propracovanou. Ze začátku se sice netrápí s vysvětlováním pojmů, nicméně později, když se akce uklidní, vše napraví. Někomu může ze startu dělat problém styl vyprávění v budoucím čase. Přiznám se, že jsem si musel chvíli zvykat, protože tahle forma je hodně nezvyklá – tedy alespoň pro mě. Nicméně příběhu to nijak neubírá na kvalitě, ba naopak: dělá ho výjimečnějším.

Bohužel, mám i pár výtek. Přišlo mi (a to docela často), že Lev se na svůj věk chová až moc vyspěle. Taky si nedokážu představit, že by osmdesátiletá babča dostala ruku/ nohu nějaké sedmnáctileté holky… Nad čím jsem se pak vyloženě pozastavoval, byla spisovnost vyvrhelů společnosti. Kdo kdy slyšel šestnáctiletého puberťáka natahovat ruku k batoleti a říkat ,,dej mi jej?‘‘ Oceňuji záměr překladatele držet se spisovné češtiny, ale tady by bylo na místě zůstat u starého dobrého dej mi ho.

Bez šance je kvalitní a promyšlená dystopie, kterou bych bez váhání doporučil i starším čtenářům. Já osobně jsem nadšený. A i když kniha končí uzavřeně, přeci jen jsem zvědavý na další díly, protože anotace k dvojce zní po čertech dobře!

Na závěr bych chtěl poděkovat KK za poskytnutí recenzního výtisku.

 

Známka jako ve škole:

 

1



Wrap Up Únor 2016



Červený vrch; Jamie McGuire

 

Fortuna Libri 2014

323 stran

O zombie apokalypsách jsem toho zatím moc nepřečetl, přeci jen dávám přednost filmům. Ale po Červeném vrchu mám neodolatelnou chuť o nemrtvých číst dál.

,,Když se na to dívám zpětně, každý už tehdy věděl, co se děje, ale vtipkovalo se o tom tak dlouho, že se nikomu nechtělo věřit, že k tomu skutečně došlo. Při všech těch televizních pořadech, komisech, knihách a filmech o nemrtvých nemělo nikoho překvapovat, že se konečně našel někdo dost chytrý a šílený zároveň, aby se to pokusil proměnit v realitu.,,

Příběh je podán z pohledu tří postav. Scarlet, která po vypuknutí epidemie hledá své děti, Mirandy a jejich přátel mířících na Červený vrch a Nathana, jenž se pro svou dcerku snaží nalézt bezpečné útočiště. Zkázu a přeměnu lidstva v nemrtvé sledujeme od samého začátku. Nakažených přibývá a svět se mění.

Ač se to na první pohled nezdá, všechny příběhy jsou pevně provázané a žádná z postav není v knize ,,navíc,,. Oceňuji snahu autorky vystačit si s málem, ale občas to už dost divně zavánělo, protože těch náhodných setkání a poznávání/ proplétání bylo, hlavně ke konci, docela dost.

Atmosféra i postavy byly skvěle popsané a uvěřitelné, hlavně ze začátku, kdy jsem si konec světa náležitě užíval. K závěru mi už však některé postavy lezly docela na nervy, hlavně Scarlet, když neustále čistila svět a hrála si na drsňačku. Nějak mi to k té milé a milující paní ze začátku nesedělo.

Prostor dostane i mnou hodně často opovrhovaná romantika a vztahy. Ať chceme nebo ne, tyhle dvě věci se dějí i za těch špatných časů. A v tomto případě jsem jim i fandil. To hlavně proto, že autorka všechny popsala jako mladé, svěží, svalnaté a sexy. O to víc mi pak vadily jednotlivé úmrtí... Mrcha.

Co mě na knize hodně mrzí byl konec. Spousta zbytečných úmrtí a akcí alá my tři vyčistíme celou Zem, nelogičností, pohody a míru, lepší zítřky jsou tady a všechno je fajn…  Trošku temnější tečka by byla přeci jen lepší a dodala by celému příběhu úplně jinou chuť.

Červený vrch je plný hladových zombíků a napětí. Neustále se někde něco děje, příběh má spád a skvěle se čte. Proto nechápu, jak se mohla tahle kniha objevit v nabídce Levných knih.

 Známka jako ve škole:

 

1-

Kacíř a čarodějka; Philippa Gregory

Fortuna Libri 2012

270 stran

Patnácté století, mladík hledající stopy Ďábla, černá magie a konec světa. Tohle znělo hodně dobře a jakožto milovník nadpřirozena jsem vrněl blahem. S nadšením jsem začal číst a…

Luca Vero je nadaný mladík, který je kvůli své nadprůměrné inteligenci obviněn z kacířství. Aby se očistil, musí přijmout místo soudce – má jezdit gotickou Evropou a hledat stopy Satana. Doprovod mu dělá přísný písař Petr a chlapík se srdcem na dlani, Freize.

Tady jsem se poprvé pozastavil – z čtyři měsíce Luca zaplul do problematiky kacířství a naučil se vše, co pro své soudcovství potřebuje? Dobrá, autorka psala, že je nadprůměrně inteligentní, a pak taky rozpoznat tehdejší dobro od zla nebyl zas až tak velký problém. Jedeme dál.

Jejich první zastávkou je klášter, kde se po příchodu mladé Abatyše Isoldy všechny sestry pomátly – jsou náměsíčné, mají hrůzné sny a na těle se jim objevují Kristovy rány. Isolda je sem vržena proti své vůli, aby její bratr mohl snáze získat rodinné bohatství. Vyděděná Isolda je samozřejmě hlavní podezřelá a její arabská služka napjaté atmosféře taky zrovna moc nepomáhá. Odehraje se zde pár kouzel a po několika událostech je viník odhalen. Jsme zhruba v polovině knihy a hlavní zápletka končí. Začíná příběh číslo dvě: vlkodlak.

Luca s družinou pokračují na své cestě, když tu narazí na vlkodlaka. Je to bestie samý dráp a tesák, má žluté svítící oči a zacuchanou hřívu. Vlkodlak je držen ve vesnici, kde čeká na rozsudek, který má Luca, jakožto prodloužená ruka samotného Papeže, vynést. Několik postav si ale myslí, že je bestie neškodná, a tak jí různě vypomáhají. Nakonec nastává osudná scéna, kdy má být tohle krvežíznivé monstrum zabito, ale ejhle – na poslední chvíli zjišťujeme, že to není vlkodlak ale ztracené a znovu nalezené dítě. Jakože co? To byli lidé v 15. století tak hloupí, že nepoznali ušpiněné děcko? Tomu se mi snad ani nechce věřit. A co potom měly znamenat ty drápy, tesáky a svítící žluté oči? Mé sympatie s knihou a autorkou v tomto bodě prudce klesly. Když s tím nadpřirozenem začala, mohla se ho držet a ne ho o pár stránek dál popřít.

Na druhou stranu se kniha četla rychle a snadno (díky opravdu velkému fontu) a člověk si dokázal utvořit jakousi představu o tehdejším životě. Dalším plusem je romantická linka, která je jen nastíněná a nenarušuje plynulý chod příběhu hloubáním nad blbostmi. Jo, a taky nesmím zapomínat na úžasné ilustrace.

Takže jsme se dostali až ke konci ne příliš lichotivé recenze, a mé slovo závěrem je následující: Kacíř a čarodějka je skvělá jednohubka pro ty, kteří si u knihy chtějí odpočinout a neočekávají od příběhu dech beroucí zážitky. PS: zkusil jsem si přečíst i druhý díl, ale za polovinou jsem to musel zavřít. Tohle se už fakt nedalo…

 

Známka jako ve škole:

 

3-

Pád; R.J. Pineiro

 

Baronet 2016

404 stran

 

Představte si, že testujete nové kombinézy pro NASA za účelem zkoušky strategických výsadků z kosmu. Je to nebezpečný kousek, ale jdete do toho. Během pádu ze samotné termosféry se vám něco přihodí, nicméně za pár okamžiků je vše fajn, a když pak konečně dopadnete na bezpečnou Zem, nikdo na vás nečeká, přestože váš seskok netrpělivě sledoval celý svět. A pak začnete pomalu zjišťovat, že s realitou, tak jak ji znáte, není něco v pořádku...

 

Přesně tohle je případ Jacka Taylora, bývalého příslušníka SEAL, který se tohoto nebezpečného úkolu s chutí chopí. Má se jednat o pouhý seskok, ale Angela, Jackova žena a konstruktérka kombinézy, přistihne pár vědců, jak na poslední chvíli upravují nastavení seskoku. I přes nesouhlas velmi nepříjemného generála Hastingse, který na celou akci dohlíží, nastaví seskok na původní parametry, čímž nevědomky způsobí katastrofu. A v druhé kapitole už jde o život!

 

Pád je často přirovnáván k Marťanovi - já osobně bych se toho vyvaroval, protože tahle kniha postrádá typický humor Marka Watneyho, který nás nutil číst dál. Pineiro se v knize soustředí spíše na akci než na humor, přeci jen je to thriller. Samozřejmě i zde nalezneme pár technických, fyzických a chemických informací, a pokud nejste zapálený vědec, prostě je jen přejedete očima (já to tak dělal u obou). Od první kapitoly jsem chtěl vědět, co se bude dít, kam to povede, kdo komu jde po krku a jak se hlavní postavy dostanou z té či oné situace. Co mě na knize hodně bavilo byla určitá provázanost, kdy pohled Angely končil slovíčkem, kterým začíná kapitola s pohledem Jacka.

 

Hackeři, motorkáři, agenti, nájemní vrazi, vojáci, politici, vědci... Ti všichni se v příběhu objeví a je jen na čtenáři, co si o nich bude myslet. Samozřejmě mám své oblíbence a padouchy, ale nezmíním se o nich, protože mně osobně bavila nejistota, se kterou jsem jednotlivé postavy hlouběji poznával. Člověk neví, co od nich může čekat, a o ten úžasný pocit vás samozřejmě nechci připravit.

 

Jak už jsem psal, kniha se čte hodně dobře, neustále se v ní něco děje, ale občas už toho bylo víc než dost, hlavně ke konci. Jack, jakožto bývalý SEAL, se umí hodně dobře rvát a řešit situace, ze kterých prostě není úniku. Ze začátku to bylo fajn: fandil jsem mu, protože byl sám proti ,,celému světu,,. A pak SPOILER: akce přestala být akční, ale zdlouhavá, protože najednou všichni moc dobře víme, jak další souboj dopadne. Tak proč se zdržovat několikastránkovým popisem šarvátky, který děj stejně nikam neposune a Jack z toho vyjde téměř bez zranění? Ano, má za sebou minulost u SEAL, ale tuhle neohroženost a nepřemožitelnost autorovi prostě nežeru.

A to nemluvím o tom, že postavy si chodí i do těch nejpřísněji střežených budov jako do samoobsluhy. Všechny zmlátí do bezvědomí, vezmou si co potřebují a pak si prostě odejdou.

Celkově jsem si Pád užil. Je čtivý, rozhodně originální a člověk se u čtení nenudí (teda až na pár do detailu popisovaných scén). Občas jsem se sice ztrácel a nevěděl o kom/očem zrovna čtu, ale během pár řádek jsem byl opět v obraze. Moc rád bych vám napsal víc, ale záměr nakladatelství je takový, že čtenáři nechce moc vyzrazovat, aby si knihu pořádně užil a zažil ten správný wau efect!

 

Kniha jde do prodeje 9.3.2016

 

Závěrem bych chtěl poděkovat nakladatelství Baronet za poskytnutí recenzního výtisku.

 

Známka jako ve škole:

2

 

Deklarace smrti; Gemma Malley

Fragment 2007/2013

255 stran

Anna se narodila do světa, kterému vládnou Vyvolení -  lidé požívající léky na dlouhověkost, kteří nesmějí mít z důvodů přelidnění potomky. Stává se tedy Přebytečnou a je odeslána na Grange Hall, místo, kde se Přebyteční učí sloužit Vyvoleným, aby tak splatili svůj dluh za nedovolené narození.

Přebyteční nemají žádná práva ani výhody, musí sloužit svým pánům dokud nezestárnou a nezemřou. Jí podřadná jídla, sprchují se ve studené vodě a spí v nevytopených pokojích na tvrdých postelích, to vše jenom proto, aby zbylo více pro Vyvolené. Podle společnosti si ani to málo nezaslouží. A proč plýtvat cennými zásobami pro ty, kteří zde nemají právo žít a stejně jednoho dne zemřou?

Anně bude patnáct, což znamená, že každou chvíli nastoupí jako služka do něčí domácnosti. V ústavu má vysoké postavení, které jí však nepřináší žádné větší výhody. Jedním z jejich úkolů je pomoci nově příchozímu Petrovi. Ten ji od začátku oslovuje celám jménem (Přebyteční nemají příjmení) a tvrdí jí, že její rodiče na ni čekají za zdmi Grange Hall. Jenže ona své rodiče nenávidí za to, že byli tak sobečtí a i navzdory zákonům ji zplodili. Petr je ale neúnavný a prosí ji, aby s ním z pevnosti utekla. Anna váhá. Na jednu stranu by chtěla okusit svobodu, na stranu druhou cítí silnou povinnost splatit svůj dluh.

Grange Hall má úžasnou atmosféru starých anglických internátů, s velmi přísnými pravidly a temnou atmosférou. Děti jsou zde od mala učeny, že jsou bezcenné, nechtěné a přítěží pro společnost. Učí se nenávidět své rodiče i sebe navzájem. Dennodenně je jim do hlavy vtloukáno,že musí soužit Vyvoleným. Tomu všemu šéfuje paní Pincentová, oproti níž je Dolores Umbridgeová slabý odvar!

Anna je uťápnutá mladá holka bez špetky sebevědomí, zatímco Petr ho má až příliš, a to ho neustále vrhá do nepříjemných situací. Přebyteční mají být krotké, hloupé ovce bez vlastního názoru, což není jeho případ. Dost mě pak šokovala tyranie, kterou si děti způsobovaly mezi sebou, aby tak upustily trochu své frustrace, a kterou vedení nejen že přehlíželo, ale dokonce schvalovalo.

Doba, do které byl příběh zasazen, mi přišla ne zrovna uvěřitelná. Rok 2140, kde se používá rákoska a jedinou vymožeností jsou hodinky aplikované v kůži? Domácnosti bez známek jakékoliv moderny, po světě jezdí klasická auta… Ten rok je vážně nadsazený.

Další věcí, která mi nešla přes oči, byla náhlá proměna Anny. Jednou jedinkrát v ruce drží batole a už všechny miluje, dokonce i své rodiče, které před tím dvanáct let intenzivně nenáviděla. Takhle to nefunguje – lidé často potřebují i několik let, aby se zbavili vsugerovaného názoru a myslím si, že ani děcko v náručí by tuhle proměnu neuspíšilo.

Závěr příběhu byl až sprostě osekaný, což je ohromná škoda. Odehraje se na pouhých dvou stranách, všechno je rychlé a postavy se chovají nelogicky. V poslední kapitole je pak dovysvětleno pár věcí (aby se neřeklo), ale i tak… Přišlo mi to, jako by Miss Malley nestíhala deadline a tak prostě příběh na samém závěru smrskla.

I tak ale Deklaraci smrti hodnotím hodně pozitivně, protože pro mě byla milým překvapením. Přiznám se, že jsem očekával něco horšího. Deklarace je rozhodně kniha s poselstvím, a právem se řadí mezi mé oblíbence roku 2016!

 

Známka jako ve škole:

 

1-

 

 

Wrap Up Prosinec 2015

Trošku opožděně, ale přeci. Video z prosince je tady: