Knižní klub 2014; 366
stran
Tahle kniha je pro mě
velkým překvapením, a to hlavně proto, že literatury typu Zmizelá, jsem zatím moc nepřečetl. Po téhle knize mám ale chuť to
rychle napravit!
Christine Lucasová se
budí v cizí posteli s cizím mužem. Po flámu si moc nepamatuje, kde to
zase skončila. Potichu se vytratí do koupelny, kde ji čeká šok - vidí sebe, ale
o dvacet let starší. A kolem zrcadla jsou navíc fotky jí a nějakého muže.
Z poznámek se dozví, že to je její manžel Ben. Ten jí posléze vysvětlí, co
se stalo: měla ošklivou nehodu, při níž ztratila paměť. Pokaždé, když se ráno
vzbudí, nepamatuje si nic z předchozích dní. A takhle to trvá dlouhých
osmnáct let…
Později, když je Ben
v práci, kontaktuje Christine jistý doktor Nash, který tvrdí, že se znají
- ona si ho samozřejmě nepamatuje. Přesto se domluví na schůzce, kde ji předá
deník, který si několik týdnů psala; byla to součást její terapie, aby si snáze
rozvzpomněla. Doma se pustí do čtení, a hned na první stránce nalezne dvě
narychlo naškrábaná slova: nevěř Benovi.
Že toho prozrazuji příliš? Kdepak! Tohle všechno se stane na prvních 40ti
stranách, kde příběh Christine Lucasové teprve začíná.
Jak už jsem psal,
jsem z knihy unesený, jelikož byla mou první s touto tématikou. Autor
(o kterém jsem si celou dobu myslel, že je to žena, protože hlavní hrdinka je
tak věrohodně popsaná) si semnou pěkně pohrával. Ať už to byly útržky
z Christininy minulosti, nebo samotné postavy - v jednu chvíli jsem
přesvědčený, že vím, kdo za tím vším stojí, abych o pár stránek dál zjistil, že
takhle to rozhodně není. Sám jsem pak ke konci nevěděl, komu mám nebo nemám
věřit. Samozřejmě, že správné řešení mě trklo pár stránek před grandiózním
odhalením.
S postavou Christine
jsem se dokonce sžil natolik, že jsem měl upřímnou radost, když se jí něco
podařilo. A naopak jsem ji litoval ve chvílích, kdy se dozvídala mnohé těžké
pravdy… Ovšem co mi tak trochu vadilo (spíš víc, než míň), byla nesmrtelnost
postav - tady můžete hlavou narážet do rohů vany, umyvadel, kachliček nebo
topení, a vůbec nic se vám nestane, a to dokonce i v případě, že se tento
náraz opakuje. Jak báječné…
Co se konce knihy
týče, bylo mi jasné, že takhle nějak to prostě musí dopadnout, ale i tak si
neustále říkám, jak to bylo dál? Dřív
než půjdu spát je rozhodně jedna z knih, která vám po dočtení na pár
dní uvízne v hlavě.
Slovo závěrem: Bylo to tak dobré, že jsem jí obdaroval svou
kámošku. Rozhodně to stojí za to!
100%
Žádné komentáře:
Okomentovat